INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak jako, jasně. Teď je doopravdy překomiksováno. Ale já to mám fakt rád. V jednom měsíci se tu schází restart HELLBOYe, více jak tříhodinová epická bomba AVENGERS: ENDGAME, která završuje posledních deset snažení v Marvelu, a pak je tu SHAZAM!, asi nejujetější DC figura, která byla za posledních dvacet let představena ve filmu. V současnosti se v tomto žánru málokdy povedlo něco opravdu originálního. Jako byste měli pár šoupátek a podle toho, jak s nimi hýbáte, můžete film udělat buďto více humorný, strašidelný nebo třeba epický. Zde se vsadilo na humor a asi je možné říct, že jde o nejvtipnější DC film poslední doby. Ale stačí to? V porovnání třeba s takovým Deadpoolem opravdu ne. SHAZAM! je ale přece jen trochu jiná liga.
Mimochodem, postava Shazama je velmi stará, první komiksy s ním vyšly už v roce 1941 a tehdy se ještě jmenoval Captain Marvel, nicméně, DC Comics neudrželi práva na toto jméno. Hlavní fígl této postavy spočívá v tom, že je to vlastně klučina (nebo skupina dětí), jenž se po vyslovení svého jména mění v nabouchaného superhrdinu, co umí létat, práskat kolem sebe blesky, je superodolný a supersilný.
Hlavním hrdinou je Billy Batson, který se potlouká od jedné pěstounské rodiny ke druhé, stále jim utíká, a to hlavně proto, že se snaží najít svojí pravou matku. Nakonec skončí v rodině, kde má hned pět hodně specifických „pěstounobratrů“ a „pěstounosester“. Ať už je to malý asijský chlapec, který neustále paří na počítači nebo mobilu, afroamerická holčička, která pořád někoho objímá, nemluvný obtloustlý mexičan nebo bílá nejstarší sestra. Nejvíce se ale skamarádí se stejně starým klukem, co trochu pajdá, a chodí proto o berli. Postavičky rodiny jsou celkem vtipné a dokáži si představit, že by se o nich v devadesátých létech dal natočit hezký sitcom.
Jednoho dne Billy díky spoustě okolností navštíví tajemnou jeskyni s podivným čarodějem. Ten mu předá kouzlem „shazam sílu“ a rozpadne se. A tak to celé po zhruba první půlhodině filmu začíná. Nejvtipnější částí je samozřejmě to, jak Billy spolu se svým kamarádem o berli zjišťuje, jaké všechny speciální schopnosti má.
Co by to bylo za superhrdinský film, kdyby tu také nebyl záporák. Toho hraje Mark Strong. Má celkem jasnou motivaci, ale poměrně výrazně ho sráží CGI, které je pro jeho zlodušství poměrně důležité. To je vlastně jeden z dost podstatných mínusů. Veškeré efekty vypadají, jako byste se vrátili o deset let dozadu. Při některých konkrétních monstrech jsem si vzpomněl na Krotitele Duchů z roku 1984. Já celkem chápu, že se SHAZAM! snaží nebrat sám sebe moc vážně, ale tato složka působí hlavně lacině.
Pak je tu mnoho podivných lapsů. Pominu třeba to, že Shazam chytí padající autobus za přední prasklé sklo a ono záhadně zůstane ve stejném stavu. Vadilo mi spíše to, že Shazam a charakter Billyho vlastně vůbec nejsou kompatibilní. Jestliže Billy je trochu samotářský kluk, co hledá mámu, tak Shazam se chová jako někdo úplně jiný. Na jednu stranu je super, jak si Zachary Levi užívá to, že hraje čtrnáctiletého floutka, ale hraje úplně jiného floutka, než by měl hrát.
Na to, že jde o DC film, je to určitě nadprůměr. V porovnání s tím, co všechno se na nás za poslední dobu hrnulo a bude hrnout, se ovšem SHAZAM! dozajista ztratí. Pár dobrých vtipů, při kterých se smálo celé kino, zajímavě nakreslené charaktery, ale ve výsledku podprůměrná akce a stejně tak efekty. Příliš dlouhý film, který by měl šanci zaujmout tak před dvaceti lety.
Na to, že jde o DC film, je to určitě nadprůměr. V porovnání s tím, co všechno se na nás za poslední dobu hrnulo a bude hrnout, se ovšem SHAZAM! dozajista ztratí.
6,5 / 10
Vydáno: 2019
USA, 2019, 132 min
Režie: David F. Sandberg
Scénář: Henry Gayden
Kamera: Maxime Alexandre
Hudba: Benjamin Wallfisch
Hrají: Zachary Levi, Mark Strong, Ron Cephas Jones, Jack Dylan Grazer, Grace Fulton, Cooper Andrews, Marta Milans, Andi Osho, Lotta Losten, Ava Preston, Jovan Armand, Djimon Hounsou, Asher Angel, Ian Chen, Carson MacCormac, Faithe Herman, Evan Marsh
Producenti: Michael Uslan
Střih: Michel Aller
Scénografie: Jennifer Spence
Kostýmy: Leah Butler
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.